Babička- člověk, který tu už není, ale v mém srdci je NAVŽDY!

Bylo mi tenkrát strašně málo, když jsem zjistila, že je nemocná. Její příznaky byli např.: pády ze schodů, ztráty paměti apod.

Nejvíc jsem to odnášela já. Byla jsem tu pro ni kdykoli ve dne i v noci. Jen si představte, že spíte a najednou Vás vzbudí rána a vy zjistíte, že upadla na schodech a nemůže se zvednout. S mými 48 kily, jsem zvedala 65 letou babičku. Pro mě to nic nebylo, pro ní bych se zabila i já. Jednou mi spadla v pokoji, když dostala křeč do nohou a začal jí pravidelný záchvat. Já jen plakala a nevěděla, co dělat. Mé slzy stékali po tváří strašným proudem. U záchvatů mi málem rozdrtila ruku, jelikož měla takovou sílu, že jsem dostala křeč i já. Pokaždé plakala a já se neubránila taktéž.

    V tu dobu jsem navštěvovala školu, chodila na aerobik a ven, ale nemohla jsem nikdy jít ven s tím, že je doma sama. Kdykoli se záchvat mohl opakovat a to mi věřte, že lékaři v tu dobu pro mě byli největší idioti světa, jelikož jí nemohli pomoci. Kopala jsem, mlátila, byla nepříjemná a mnoho dalších špatných vlastností. Ve škole jsem nedávala pozor, na každém kroku jsem brečela a mnoho učitelů tu bylo pro ně.

    Byl večer, pátek. Ležela jsem v posteli a koukala na televizi a najednou jsem zaslechla strašnou ránu. Slezla jsem a na chodbě viděla ležící babičku na podlaze. Ruce se mi klepaly a nohy podlamovaly. Zavolala jsem mamku, která jí zvedla a odvedla do pokoje. Jenomže její záchvat opět začal. Tentokrát jsme museli zavolat sanitku, která bohužel přijela později. Jak už jsem psala, záchranáři byli na nic. Měla jsem chuť je seřvat, ale přeci jenom jsem slušně vychovaná dcera a vnučka.

Baička už se domů nedostala a zůstala v nemocnici. Nejdříve v Praze a poté v Litoměřicích, kde zemřela. Jak už jsem psala v předchozím komentáři, tak jsem nebyla Veronika, ale Andrea. Žila jsem s bohatým mužem někde v zahraničí a měla děti. Dokonce se stala takovým člověkem, který nás byl schopný vyhodit z pokoje a házet po nás věci. Já už jí pak neviděla, jelikož si to rodiče nepřáli. Umírala jsem žalem jí vidět. Její stisk ruky byl plný lásky. Jenomže to už jsem já nezažila.

    7. srpen je pro mě dnem, kdy mi zemřela. Právě jsem odjížděla na soustředění, které jsem si neužila, jen díky ní. Ano, bylo to pro ni vysvobození, ale já pak díky její smrti dělala strašné blbosti a kazila si život.

Vše, co dělám, dělám jen pro ni a teď pro mého kamarádka Radka, který mě v ničem nenechává.

Problémy sice stále jsou, ale hlavně ať si to přečtou něktří ŽÁCI 3. ZŠ, aby měly důvod mít mě plnou pusu, když chodím za učiteli.

" Mám tě ráda!! "