Dospělou snadno a rychle.

    Možná si na svůj věk přijdu až moc dospělá, někdy ne. Jde o to, v jaké situaci se právě nacházím. Někdy mi je až trapné něco říci, abych náhodou neřekla něco mimo téma, na které se moji přátelé baví. Občas si raději popovídám s učitelkou, než s nejlepší kamarádkou, kterou vlastně ani nemám. Já jsem velmi obklopena přáteli, do kterých právě patří i moje učitelka, která je pro mě velkým štěstím, protože když si potřebuji popovídat na téma muži, jdu hned za ní, jelikož si s ní jako dospělá mohu povídat.

    Zpět k tématu…Jde o to, že se nebojím mluvit. Nemám strach si sednout s dospělým člověkem a mluvit. Např. moje psycholožka, u které děti občas spíše nemluví, tak já jsem pravý opak. Dokážu jí říct úplně všechno a nebojím se použít i nějaká ta odvážná slova, jež by dívka mého věku nikdy nevyslovila.

Ráda řeším složitější případy…Muži, sex, budoucnost, apod. Např. nemůžu snést to, když si holky povídají o tom, jaký má kluk styl nebo co právě nosí. Neříkám, že jsem nikdy nic nikomu nezkritizovala nebo neschválila, ale i já umím ocenit to, když se někdo snaží o styl, který se mu líbí. Také mi dlouho trvalo, než jsem se naučila sladit kabelku s botami a šátek s kabelkou a boty. Nebýt mé mamky, tak chodím jak od cirkusu.

    Když už jsem u toho oblečení, tak se od přátel také trochu liším. Připadám si, jako když jdu místo školy do práce. Nevím, jak, ale prostě i podle toho se obléknu. Právě proto mi nevadí podpatky, ale ani botasky. Někdy mám den, kdy si radši vyjdu ve sportovním stylu a sladím ho se sportovní taškou a vyčesaným culíkem.

    Moje rodiče si mé brzké dospívání velmi dobře uvědomují, a to hlavně proto, že se chovám jinak. A to tak, že třeba kromě kluků v mém věku se mi líbí starší muži. Prosím, ne zase chlapi okolo 50 +, to vážně ne. Už jen právě při mém stylu oblékání, když občas vyfasuji nějaký ten výstřih, vysoké boty na podpatku a mini sukni, chlapy si ihned všímají. Ale když odběhnu od tématu: „Kluci musí mít rádi dívky, i když by na sobě měla tepláky a obyčejné triko“.

    Co se týče mého pokoje, tak nesnáším nepořádek. Opět konstatuji, že někdy to tu vážně vypadá, jak po výbuchu atomové bomby, ale spíš se snažím udržovat si pořádek. Mám ráda, když se pokoj vyladěn nějakými voňavými květy ze zahrady, aby tam poté vlála ta krásná jarní vůně. Zase se někdy naopak v tom pokoji cítím až moc dospěle, a tak si zahraju na tu 14letou holčinu, která nemá nic uklizeného, a nechám to na mamce. Pak mě ale hryže svědomí, že už jsem přeci dost velká na to, abych se o to postarala sama. Také mi nedělá problém jít do kuchyně a umýt nádobí, které stejně nikdo jiný neumyje, než mamka. Jednou v budoucnu to poznám, až budu mít na krku dítě/děti a svého budoucího partnera…

    Dalším problémem je mé chování ke kamarádům. Mám kamarádku, kterou beru jako svojí dceru. Je to takový „maze“l a ty já mám ráda. Když u nás spí, kdykoliv si jí mohu přitáhnout k sobě a obejmout ji. Někdy je to spíš takové přátelské a někdy si vážně děláme srandu a hrajeme si na matku a dceru. Mohu říct, že i takové dítě, jako je ona bych jednou chtěla mít, i když má také někdy svoje mínusy, nicméně, kdo je dokonalý?

Já s mojí nejlepší kamarádkou a zároveň i dcerkou Nikolkou :-*.

    Můj život se zkrátka zabývá tím, aby byl každý spokojen a netrápil se. Ano, možná si to představuji strašně růžově, ale přeci jenom i my jsme lidé a jak jinak si užívat život, než s úsměvem? Také mi to kazí má spisovná čeština, kterou jsem začala používat vážně brzy. Zase nekonstatuji, že mluvím, jako slušňačka, ale spíše tak píšu. Takže rozhodně si budu užívat i nadále svého dětství, které si pouze na dospělost přehazuji, jako výhybku. Věřím tomu, že někde hluboko ve mně, se stále schovává ten „ďáblík“, který se pouze bojí vyskočit, aby nebyla vidět změna.