Večerní trampoty

...u mě je to každopádně můj milovaný Word a písmenka na klávesnici, no, i když! Upřímně, sejít teď schody a otevřít ledničku a vidět tam ty dobrůtky...no neodolala bych! Ale to mám přísně zakázané a dodržuju to, nebudu se přeci kvůli problémům, konkrétně mužům „přežírat“. Proto si raději takto pozdě večer usednu k notebooku a normálně se vypíšu.

Potřebuju oporu. Dámy, jistě znáte ty večery, kdy Vám chybí Váš protějšek. Pánové to určitě znají též. Máte potřebu objímat, líbat, svěřovat se, plakat někomu na rameno, ale on je „fuč“.

Já tuhle potřebu zažívám již pár dní. Sedím na posteli a koukám „do blba“...Potřebuji někoho vedle sebe nebo si prostě nevystačím sama se sebou?

Jak by tohle řešila Cariie BRADSHAW ze seriálu Sex ve městě? To ona vždy moc dobře věděla, jak se zachovat při svých problémech s muži. Přeci jen našla svého Pana Božského.

Jenže, já nejsem jako ona.

My ženy jsme dokonalé bytosti, což? -Ale zase na druhou stranu pánové nás můžou dělat šťastnými, ba dokonce nás nechat probrečet celou večer jen kvůli tomu, že je již 21:57pm a poslední zprávička Vám dorazila v 8:05am. Vždyť to je přeci malinko, viďte?

Potřebuji se každopádně pořádně vypsat a je mi jedno, co si o tom kdo bude myslet. Budu si muset pustit nejsmutnější písničky, lehnout si s nohama nahoru a myslet na ty hezké věci. Na to, co jsme spolu všechno prožili, jak to bylo krásné, ba dokonce naposledy i velmi dojemné.

Znáte ten pocit zamilovanosti? Když se zblázníte do člověka, o kterém možná nevíte úplně vše, ale připadáte si s ním jako v ráji. Ano, pro někoho z Vás to nemá hlavu ani patu, ale já tento pocit v sobě mám a jestli někdy skončí, zasáhne mě bolest, jako nikdy jindy.

Pánové! Někdy se ve Vás opravdu nevyznám.

Máme kvůli Vám za potřebí ty slzy? Tu bolest.

Jednou jsem tu psala, jak moc mi vadí spojení: Miluji Tě, lásko., apod.

Jenže za poslední dobu bych to potřebovala slyšet častěji. SLYŠET, ne číst na displeji.

Třeba i já mám svého pana Božského, jen se momentálně bojím. Mám strach, že vše skončí jako vždycky.

Škoda, že život není jako ve filmech. Potkali se, poznali se a byli spolu, nadosmrti.

-No, ale zůstaňme nohama na zemi, to jsou jen představy patnáctileté holčiny, která si tu „vylejvá“ srdíčko.

Na druhou stranu vůbec přemýšlím, jestli to všechno trápení má cenu. Je fakt, že pláč, smutek a pocity samoty k životu nepochybně patří, ale nikdo z nás je nechce zažívat, čili se jim rád vyhýbá-kéž bych to uměla taky.

Nyní si asi zalezu do postele, pustím si Sex ve městě- film, který je zároveň mou terapií v nesnázích. A u toho budu fňukat a plácat kapesníčky.

Krsáné snění všem a dobrou noc!