Vítězství není všechno, ale vůle k vítězství ano.

   Každý z nás v životě potřebuje motivaci. Nikdy jsem se nepovažovala za talentované dítě, ale co pro mě vůbec znamená slovo talent? Je to určitý vrchol slávy, ba jen nějaká pověra?

Nedokážu si to vysvětlit. Když jsem se před pár dny koukala na staré fotky, diplomy, medaile, ocenění, řekla jsem si, že nejsem ledajaký člověk. To neberu jako „povyšování se“. U nás ve třídě bylo spousty talentových žáků, byli jsme vlastě taková „antitalentová“ sportovní třída. Někdo reprezentoval školu (třídu) v kreslení, jiný ve sportu.

Již druhým a letos BOHUŽEL posledním rokem se mi podařilo získat ocenění „nejvšestrannější sportovkyně roku“. Je fakt, že jsem vždy ráda pomohla, nebo zaskočila za někoho, kdo se nemohl závodu zúčastnit a bez mučení přiznávám, že jsem vždy šla vyhrát.

Můj sportovní život nikdy nezasáhlo vážné zranění, také že: DÍKY BOHU!

Zjistila jsem, že je to vše jen o pevné vůli a tzv. makání!

Nejtěžsí čas pro mě byl ten, když jsem stála na atletické dráze, čekala mě vytrvalost a dívky kolem mě si začaly povídat:

„Hele, to musíme dát, nejsme tu přece za socky, všechny tu porazíme!“

Podle mě si až moc fandili, mohli jít rovnou na stupeň vítězů a zaječet to do mikrofonu.

Já jsem vždy po ruce měla svou Marušku, tedy p. uč Kyliesovou, díky které jsem za poslední rok tolik ve sportu pokročila. Naučila mě, co vůbec slovo sport znamená a jedním slovem je to: DŘINA.

Jak už jsem tu psala o momentech na dráze, moje vypadaly asi takto:

V zápětí, kdy moderátor akce vyhlásil:

„Nyní nastoupí na dráhu dívky starší kategorie A, B na disciplínu běhu na 1 000m(sprintu na 60m, vrhu koulí,...)

-má byla vždy hlavně na vytrvalost.

Zalilo mě horko, strach, ale na druhou stranu velké odhodlání nakopat těm atletkám zadky. Nemusela jsem mít sportovní dres, vymakaný břicho a bicepsy jak Arnold. Stačila mi má vůle, která byla díky Marušce úžasná! Scházela jsem schody, nandavala si číslo a klepaly se mi ruce. Vždy ke mně někdo přišel, obejmul mě a řekl mi: Jsi nejlepší!

Tohle jsem moc ráda neměla, opakovala jsem si:

„Ne, nesmíš zklamat, i kdybys plivala krev, ty to dokážeš!“

Poté jsem šla za Maruškou, ta mě obejmula a pevně mě stiskla. Dělily mě poslední minuty, než zazněl výstřel. Čekala jsem, dala holkám náskok a spokojeně se bavila tím, jak začali sprintem, měla jsem chuť jim po závodě říct, ať už raději neběhají, že je mi z ních na nic!

Vždy po prvním kole jsem všechny posílala do háje. Všichni stáli u kraje a křičeli:

„Veru to dáš, pojď, pojď! Máš ještě dvě kola! Dělej!“

Nezapoměla jsem ani na svého tělocvikáře a jeho větu: „Věrčo, makééééj, ještě 2 kola, pobéééž!“

Do cíle jsem před sebou měla vždy max. vítězku. Ne vždy se mi podařilo se dostat na přední příčku. Ani nevíte jak dobrý to byl pocit předběhnout atletky!

Nejkrásnější pocit po doběhnutí byl ten, když se na mě všichni seypali a blahopřáli mi. Až tehdy jsem si pro sebe řekla:

„Ano, Veroniko, dneska jsi nejlepší, jen tak dál!“

Nezávodila jsem tedy jen v běhání. Mám za sebou i plavecko-běžecký závod, kde se to „makání a dřina“ na mně opravdu ukázali a já to vyhrála.

Nebyla jsem talent na sprinty, tam jsem bodovala málokdy. 60M sprintu pro mě byl na škole horor, ale nějak se s tím v životě poprat musím.

Hned bych ta léta vrátila. Léta dřiny, úspěchu a ocenění. Mým vzorem bylo a je mnoho sportovců. Mou tapetou na počítači, tabletu i mobilu prošlo mnoho osobností se sportovní tématikou, ale nikdy jsem sportu nepřestala být „nevěrná“. Je to něco, co dokáže člověku zpříjemnit náladu, vykouzlit úsměv na tváři, ba ho i „položit na kolena“. Nic není zadarmo, vše se musí vytrpět. A proto už odmalička dělám to, o čem tu celou dobu píšu: Sbírám štěstí. Vše začalo aerobikem, trénováním dětí, přes školní atletiku až teď k tomu, čemu se věnuji, a to kombinaci různých sportů. Naučila jsem se každý den po ránu aspoň 40minut běhat, protože při tomto sportu nemyslím na nic jiného než sama na sebe a jak asi vypadám, když mi hraje má oblíbená písnička na Zumbu.

Jsem prostě blázen. Dívka, která se ráda usmívá a dělá pro sebe to jedno z nejhlavnějších: Dbá a myslí na sebe.

Doufám, že do toho v budoucnu zapojím i své děti.

Není nic krásnjěšího, než vidět své dítě na vrcholu slávy, což vždy říká moje maminka. :-)