Vzpomínky na dětství s babičkami.

Mé dětství si velmi dobře pamatuji díky jejím vyprávěním. Byla jsem prý strašný „ďáblík“, který musel pořád něco dělat. Nevydržela jsem na jednom místě. Jednou jsem svými malými krůčky přišla k dědovi, který si právě četl svůj oblíbený denní tisk v cizím jazyce a já si k němu sedla na kolena a prohlížela si obrázky. Svými zvuky, kterým ani já sama nerozuměla též ani děda jsem popisovala letadlo, které bylo v novinách. Pomalu jsem se k dědovi víc přitulila a objala ho kolem krku. Dědovo dýchání se mnou na jeho křesle šlo stále nahoru a dolu. Připadala jsem si jak na loďce, která se pohupuje na vlnách moře. Opět už jsem mu seděla na kolenou a zírala do jeho novin. V tu chvíli jsem zaznamenala prababičku, jak něco dělá, a tak jsem se ze zvědavosti zvedla a šla za ní. Dlouho mi trvalo, než jsem si sedla na židli, ale netrvalo dlouho a seděla jsem. Babička právě připravovala věci na její koláče. Chystala se dělat dva. Jeden s mákem a angreštem a druhý s rybízem a „drobenkou“. Když viděla, že jsem jí přišla na pomoc, dala mi mísu s drobenkou, již hotovou samozřejmě, ať jí podržím. No, co myslíte, že jsem udělala? Vzala jsem tu mísu a celou jí vysypala. Babička na mě koukala divným pohledem a začala se smát. Kvůli mně musela celou drobenku dělat znova. Podruhé už mi ji do rukou nesvěřila. Byla jsem tak aktivní, že jsem na něco pořád musela sahat. Jenomže babička pospíchala, aby měla vše hotové, a aby ještě stihla udělat oběd, tak mě moc nekontrolovala. Dědeček mezi tím „chrupkal“ ve svém křesle s bradou na hrudníku a s noviny na zemi. Za nedlouho měla babička koláče dopečené a chystala se na oběd. Ještě před tím, než začala vařit, mě sundala ze židle, vzala za ruku a pomalu, jelikož měla v druhé ruce hůl, se mnou vyšla na dvorek. Už se dveří na mě číhal její pes Ben a vrčel na mě. Když jsme kráčeli po dvorku tak mě babička vedla k její zahrádce, kde jsem najednou zaznamenala blonďatou ženu, která zářila jako sluníčko. Bála jsem se sejít kopeček, a tak jsem si sedla a šla za ní po čtyřech. Přivítala mě tak, že si mě vzala do náruče, podívala jsem se jí do očí a pořádně jí objala kolem krku. Potom jsme všichni tři šli do domu, abychom společně přichystali oběd. Mě posadily na postel, abych si mohla odpočinout anebo si hrát a oni mezitím chystali jídlo. Když bylo vše hotové, byla jsem unavená, a tak jsem se skoulela do klubíčka a najednou spala jako dudek.

    Po pár letech mě čekala školka. Já jsem s ní neměla problém až na prvních pár týdnu, kdy se mi tam vůbec nelíbilo. Z vyprávění jsem se dozvěděla, že jsem byla u učitelek velmi oblíbená, a tak jsem tam chodila hned s větším úsměvem. Jednou přišel den mých narozenin a maminka mi nechala udělat velký dort, který jsme společně s dětmi snědli. Co říct? Na školku mám velmi krásné vzpomínky, a když se kouknu do památníku nebo na fotky, cítím se jako bych tam byla znovu.

Já ve školce na focení..:-))

Můj první den ve škole? Cítila jsem se, když to teď popíši jak Alenka v říši divů! Jediné, co mě uklidnilo, bylo to, že jsem tam měla skoro všechny kamarádky ze školky. Po pár měsících jsem poznala svou první školskou lásku Lukáše. Vydrželo nám to až do třetí třídy a pak přes nějaké komplikace i v páté třídě. Dokonce jsme na to vzpomínali spolu v sedmé třídě, kdy jsme si opět zkusily, jak jsme spolu mohli vůbec být, ale usoudily jsme, že to byla dětská láska, na kterou vzpomínáme oba dva, i když odděleně, jelikož ho už nevídám.

V posledním měsíci mi toho babička řekla mnoho. Když jsem k ní začala chodit na návštěvy, společně jsme si prohlíželi fotky z dávné doby. Pověděla mi, jak se seznámila s dědou, kdo je pro mě kým a z fotek jsem pochopila, že mě zná víc lidí, než já je. Tolik fotek, které tam měla jsem v životě ani od její dcery neviděla. Díky ní jsem možná poznala ostatní, jako např. své bratrance, o kterých mi nikdy povězeno nebylo. Nevím, jak by to vypadalo, kdyby mi babička nic neřekla. Bylo by to lepší? Možná bych teď mohla myslet na něco jiného, než na jednoho a toho samého člověka. Zamotala jsem se do toho strašně, ale už nemám babičku, které bych to vše řekla. Nejhorší pro mě bylo, když začala mluvit o své dceři. Nikdy jsem nevěděla, jak s naším smutkem naložit. Pokaždé nás obě zahltily slzy a naše ruce se pevně jedna druhé držely. Vzpomenout si na to, že babička zemřela v srpnu o prázdninách a prababička v červnu před prázdninami, je to strašné. Nikdy ale nezapomenu na naše šťastné číslo. Je tím číslice 17. Babička se narodila 17. září a já 17. října. I když už to budou dva týdny, tak vím, že se pořád trápit nemůžu. Musím jít dál! Vzpomínky bolí, ale za to já nemůžu. Lidé odcházejí a i my jednou opustíme tento svět, ale snažme se myslet na jedno. Na naše zdraví. Důvody zemření mých babiček byla rakovina a zápal plic. Můj děda zemřel kvůli špatné životosprávě a kouření a praděda bohužel podlehl své dlouhodobé nemoci.

Babičce Pavlíně děkuji za vychování a za to, že se mnou byla vždy, když jsem potřebovala. Naučila mě jak správně zdravit, jak zavazovat tkaničku a hlavně jak se chovat k lidem. Byla jsi, jsi a budeš navždy se mnou a v mém srdci. Mám Tě ráda!

Prababičce Růžence děkuji za poslední měsíce, kdy mi kompletně přehrála můj život v dětství, že jsem poznala svojí tetu, kterou jsem viděla i osobně, samozřejmě že znám kluky a hlavně za ostatní věci, které jsi mi dávala. Tím je láska. Láska k životu, kterou budu potřebovat. Jak jsem psala v předešlém poděkování tak byla jsi, jsi a budeš pořád v mém srdci! Mám tě ráda!

Vzpomínek je mnoho, ale nikdy se nezapomíná na lidi, co pro nás udělali vše, co se dalo.